HISTORIE PIADINY

Piadina (italsky piadina romagnola, v romaňolském nářečí pida, pieda nebo také piè) je druh tenké pšeničné placky, typické především pro italský region Emilia Romagna. Podává se slaná, plněná sýry, salámy, tvarohem a zeleninou nebo také sladká s marmeládou, medem, nebo čokoládou, vše podle chuti.

Historie romaňolské piadiny sahá až do dávných časů, kdy se jednalo o jídlo spíše chudých obyvatel. Piadina se stala symbolem komunity a sociálním ukazatelem. Chudým se říkalo „mangiapiada“ (jedlíci piady), protože se vyráběla snadno a levně.

Postupem času si však vysloužila i místo na stolech střední a vyšší vrstvy.

První, kdo připravil pšeničnou placku (i když pravděpodobně ne v její nynější podobě) byli Etruskové, kteří se dobře vyznali v pěstování a zpracování obilí. Piadina se podávala také v antickém Římě, kde ovšem patřila mezi pochoutky bohatých obyvatel a vyšších vrstev, protože musela být podávána hned po upečení, jelikož po nějaké době ztvrdla a nebyla poživatelná. Nebyla proto vhodná pro běžné měšťanstvo, které muselo jídlo uchovávat delší dobu.

Ve středověku byly všechny kynuté výrobky jídlem panstva a produkty bez droždí, nekynuté, vyrobené pouze z mouky a vody se staly jídlem chudých.

V roce 1900 piadina pomalu dostávala na všechny romaňolské stoly, stala se jídlem lehce dostupným a připravovaným na počkání. Díky turistům se stala mezinárodně známou a vyhlášenou pochoutkou.

Piadina je zapsána do seznamu tradičních italských zemědělsko-potravinářských výrobků (P.A.T.) kraje Emilia-Romagna. Jelikož je území, pro které je piadina typická široké, neexistuje pouze jeden recept, jak tuto pšeničnou pochoutku udělat. Liší se od sebe také vzhledem. Čím víc se nacházíte na severu je piadina tlustší a naopak čím víc klesáte na jih, je tenčí.